První měsíc v USA

23. srpna mi začala škola v Lamoni high school, pamatuju si , že moje první dojmy byli, že jsem hrozně v šoku jak je ta škola malá. Moje škola byla spojená s middle school, ale celkove v moji high school bylo 90 lidi ano...a v mojim celým ročniku pouze 20, něco silenyho. Ale musím uznat, že to byla takova víc přátelská atmosféra, a ti profesoři ach boze já je milovala, né doslova ale já tam normalně chodila ráda.

Jo a celá škola používala apple počítače, notebooky a ipady. Nejlepší bylo když jste se zapsali do nějakého předmětu a oni tam byli celkem 2 lidi... Amerika je jiná, ale mě to hrozně baví, poznávat nový lidi, poznat jinou kulturu a něco zažít kvuli tomu jsem tady a jsem za to neskutečně vděčná.

Můj školní den probíhal většinou tak, že jsem ráno vstávala na cardio, pak škola od 8;05 do 14;55, mezitím byl od 11;14 oběd půl hodiny, po škole potom co jsem začala dělat rozpleskávačku jsem měla trénink většinou od 15 do 17h a potom jsem šla trénovat do fitka a pak ukoly, večeře a spát. Uprimně jsem byla totálně vyřízená. Jinak ano byla jsem rozpleskávačkou jako z těch amerických filmů, o tom se rozepíšu někdy jindy...

Jinak 2x týdně měla moje sestra volejbalový zápasy ty byly bud časove v rozmezí mého tréninku až do 7 nebo později do 9, takže jsem neměla čas na nic...O víkendu jsme šly bud do kina nebo jeli do Des Moines nakupovat, coz je hlavni město Iowy, ale bohužel jen nakupovat.

Nikdo vám neřekne jak je to ze začátku těžký, začlenit se, najít si kamarády. Občas jsem si připadala dost osamělá, ale po týdnu chození do školy jsem se rozhodla , že se stanu rozpleskávačkou a vše se změnilo a postupně jsem si našla skvělou partu lidí, který mi ted co jsem se přestěhovala hrozně chybi!!, ale plánujeme nějaký výlety, takže se těším. Pokud se rozhodnete být exchange studentem, rozhodně se nebojte mluvit, je to to nejlepsi co můžete udělat, postupne zjištuju že můj celý čas tady je kolotoč událostí na který se nemůžu nijak připravit, jediný co můžu udělat je vystoupit ze svoji komfortní zóny , poznávat nový lidi, dělat věci, nejhorši co můžete dělat je sedět doma u počítače a litovat se, bude vam jen hůř a budete víc homesick.

Po dvou týdnech jsem si připadala jako kdybych tam byla celou věčnost, tolik věcí se stalo a tím začali i moje problémy. Moje rodina byla ze začátku hrozně super, ale postupně jsme se začali hrozně hádat, oni mi zakazovali komunikaci s mojim pritelem...Dokonce mi vyhrozovali že mi seberou mobil, odsuzovali mě za věci co jsem dělala, jednoduše řečeno chtěli mě celou převychovat. Ale po čase zjistili, že já jsem víc nezávislý člověk a že to tak uplně nepůjde, tak jsme se dohodli, že zkusíme najit jinou rodinu, ale najednou mi začala vyhrozovat agentura že mě chtejí poslat domu..takže já jsem nevěděla komu veřit jelikož každý mi říkal něco jiného, až po necelém měsíci v Lamoni jsem dostala zprávu ve středu večer, že v pátek po škole se stěhuju a ať si zbalím. Zrovna když jsem našla suprovou partu liďí, byla jsem z toho hrozně smutná, ale snažila jsem se udělat všechno proto abych zůstala v Lamoni, moje kamarádka mi nabídla, že bych mohla zůstat u ní i jeji maminku jsem znala, ale bohužel ten večer jí moje host mother zavolala a rozmluvila jí to...

Problém s američanama je že oni se usmívají jak je všechno v pohodě, ale pak si stěžují a nedokážou vám to říct do očí nebo vás na to upozornit. Nechci to už nějak rozebírat, upřímně si myslím, že všechno špatně je pro něco dobré, já jsem si z celé zkušenosti odnesla ponačení a jsem teď mnohem štastnějí, moje nynější roďina je úžasná , ale o tom příště...

Abych to shrnula můj první měsíc byl šílený, btw. ještě jsem si zvrkla kotník jeden večer když mi skončil v 9 trénink na homecoming, takže jsem týden nemohla nic dělat.. Ale rozhodně tohle bude rok, který si budu pamatovat celý život!! A jsem za to neskutečně vděčná.

-MK.